Poslechněte si rozhovor s profesorem Kennethem Elliottem, který působil na americké University of Maine. Jeho specializací je především klinická psychologie, proto je jeho hlavním pracovištěm na TUL Katedra pedagogiky a psychologie. Proč je podle něj důležitý mentoring ve vztahu učitel – student? Co mentoring je a co není? Má nějaká úskalí?
S profesorem Elliottem si v rámci projektu UČITUL povídaly Michaela Marková a Magda Nišponská z FP TUL.
M. Marková (MM): Magdo, Ty se s profesorem Elliottem znáš již dlouho, což je jedním z důvodů proč byl přizván ke spolupráci. Mohla bys pro naše posluchače stručně shrnout, jak jste se poznali, a na čem jste v rámci projektu UčiTUL pracovali?
M. Nišponská (MN): Děkuji Ti Míšo za uvedení. Profesora Elliotta, Kena, znám už od roku 2006, kdy jsem potkala Magdalenu Linhartovou na mezinárodním kongresu psychologie v Praze, která nás seznámila. Od té doby se mezi námi vyvinul hluboký vztah a přátelství. Před tím než jsme se podíleli na společné tandemové výuce a vytvoření společného předmětu Kurz osobního rozvoje, za jehož rozvoj jsem Kenovi velmi vděčná; tak jsme měli spoustu společných setkání a debat. Naučila jsem se toho od Kena mnoho o vyučování, o životě, o spoustě věcí, i bezděčně. Později, když jsme spolu začali vyučovat jsem si uvědomila, že byla doba, kdy jsem se cítila tak říkajíc závislá na Kenovi, tak že jsem se opravdu chtěla dozvědět o jeho metodách výuky, o struktuře, o výukovém designu, o cílech třídy, o agendě. Bylo to z toho důvodu, protože jsem takové věci do té doby plně nevyužívala. Naučila jsem se tedy obrovské množství dobrých nápadů a tipů a metod, jak pracovat se studenty, které nyní odpovídají našemu kompetenčnímu modelu a naší nové vzdělávací reformě. A myslím, že jsem chtěla to samé umožnit i dalším lidem na TUL.
Takže poté, co Ken odešel do důchodu, můj nápad byl, že by pro nás mohl chvíli pracovat. Tak jsme ho pozvali, aby tu s námi strávil šest měsíců, což nám tento projekt umožnil. A Ken je v pozici mentora, akademického mentora, což není totéž jako být něčím přítelem, ale dá se na tom stavět, tyto role se mohou překrývat. Takže toto je naše cesta. Důvod té spolupráce.
M. Marková (MM): To dává smysl, proto, že váš pracovní vztah a přátelství byly tak přínosné, že jste chtěli, aby Ken přijel a umožnil ostatním lidem získat stejnou zkušenost. Zmínila jsi se o mentoringu. Možná byste o tom tedy mohli mluvit podrobněji a říci lidem, co to znamená, protože je to poměrně složitá oblast a v literatuře je k dispozici tolik definic. Navíc se možná americký a český kontext v této oblasti navíc liší. Mohla bys to tedy Magdo nejprve představit a říct jak to vnímáš? A možná pak pozveme Kena, aby se připojil do diskuze a o svůj náhled na mentoring se podělil také s našimi posluchači.
MN: Ano Míšo, máš pravdu, existuje mnoho definic mentoringu. My teď pracujeme jsme na nějaké pracovní definici pro TUL, která by vyhovovala potřebám našich učitelů. Takže definujeme, jsme uprostřed definování naší vlastní pracovní definice. A v podstatě, jak jsem to pochopila já, mentoring je určitý vztah. Moje definice je založena na našich rozhovorech a otázkách, co to vlastně je. A je to v podstatě profesní vztah, podle mě je to podpůrný vztah mezi zkušeným a více znalým nebo starším, výše postaveným kolegou a tím mladším (v rámci délky trvání jeho role). A my se snažíme mentoring zapracovat do naší akademické organizační struktury a rádi bychom tento druh vztahu podporovali, mluvili o něm, přibližovali ho lidem a iniciovali ho. Protože je to vlastně velmi snadné, když o tom uvažujeme. Je to vztah, ale velmi specifický vztah, který není úplně stejný jako přátelství. Ale pokud starší kolegové budou mít tuto možná i zodpovědnost a tuto vůli, dobrou vůli dát ze sebe něco dobrého mladším kolegům a dělat to proaktivně a začít tuto dobrou praxi jako normu, byl by to můj cíl do budoucna.
MM: Sdílení zkušeností, znalostí a pomoc ostatním lidem, kteří takové zkušenosti možná neměli, aby mohli rozvíjet své dovednosti a schopnosti. Je to jeden z aspektů. Není to jediná věc, kterou mentoring obsahuje, ale jeden z aspektů, říkáte. Takže, Kene, mohl byste nám možná říct, jak to vidíte a co mentoring vyžaduje? Protože je to velmi složitý vztah. Víme, že to není přátelství, ale komplexnější vztah. Mohl byste se tedy podělit o Vaši perspektivu? Jak to vnímáte, jak je mentoring chápán v americkém kontextu a proč je pro instituci cenné se o takový koncept zajímat a uvádět jej do praxe zde na TUL?
Kenneth Elliot (KE): Děkuji za dotaz a pozvání, velmi si toho vážím. Pokud nebudu mluvit dostatečně nahlas, chci, abyste mi to řekli. To je důležité. Takže jste se mě zeptala, jaký je můj náhled z americké perspektivy. Především si myslím, že mentoring je starší než Amerika, takže má globální kontext a velmi dlouhou historii. To je dobrá zpráva. Špatnou zprávou je, že některé zdroje naznačují, že ve skutečnosti mentoring mizí. A o důvodech toho, proč tomu tak je bychom mohli strávit 20 minut povídáním velmi snadno. Je to složité. Takže o tom hovořit nebudu. Jednoduše řeknu, že je dobré, aby se lidé naučili jedinečnosti mentoringu, jeho účinnosti a nebezpečí jeho zneužívání. Řeknu ještě jednu věc, abych začal, jak to bylo, a to je to, na co jste se mě zeptali dříve. Tedy co mentoring není, což je součástí definování téměř čehokoli, stanovení hranic pro to, co není.
Takže bych řekl, že to není přátelství. Není to vztah mezi učitelem a studentem, který většina lidí zažívá, protože je zaměřen na profesní rozvoj na rozdíl od dovedností ve skutečné výuce samotné. Souvisí to s profesní identitou dané osoby, v tomto případě učitele, školitele. Mentoring se tedy může zaměřit na konkrétní dovednosti. Může být zaměřen například na psychosociální potřeby zralosti. Nebo k němu mohou být přidány nové věci v určitém kontextu.
Já se zaměřuji na růst studentů. Takže když přijde student praktikant a řekne: Chci dělat něco jedinečného, chci se naučit psát granty, řekněme, což je pro studenty neobvyklé, ne úplně neobvyklé, ale docela vzácné. Tím vnáší svou vlastní definici toho, co je možné být obsahem tohoto vztahu, na kterém se podílí mentor, svěřenec a ti z nás, kteří jsou součástí dané instituce.
MM: Přesto, že jste řekl, že to není vztah učitel-žák, to, že rozvíjíte schopnosti a dovednosti učitele, ti, kteří učitele učí, budoucí učitelé, studenti, z toho však mohou těžit a mají. Jakmile rozvineme své vlastní schopnosti, mám na mysli učitele-školitele, rozvíjíme sami sebe, pak z toho mají prospěch i studenti, i kdyby nepřímo.
KE: Myslíte jejich studenty, které vyučují?
MM: Ano.
KE: Věřím, že dochází nejen k nepřímému ovlivnění, ale i k přímému pozitivnímu vlivu.
MM: Dobrá, a co obnáší ten přímý pozitivní vliv?
KE: Ten spočívá v profesním rozvoji toho vyučujícího.
MM: Rozumím.
KE: Kdybych se zeptal, troufám si vám to říct otevřeně, některých vašich studentů: jakou máte představu o profesním rozvoji? Mám obavu, že mnozí z nich by byli velmi potichu, usmáli by se a řekli: nejsem si jistý. Ale takovéto rozhovory jsou charakteristickým znakem nebo začátkem vztahu mezi mentorem a svěřencem.
MM: Toto je jedním z důvodů proč jsi s Kenem chtěla spolupracovat, že?
MN: Ano, a ten kontext bych asi nevysvětlila lépe, díky.
MM: Můžete nám možná sdělit více podrobností o tom, jak jste na rozvoji mentoringu pracovali zde na TUL? Co vaše spolupráce obnáší? Je to docela složitý proces, jak jste řekli a mohli bychom povídáním o tom strávit celý den, ale mohli byste shrnout, co jste dělali doposud?
MN: Angažujeme několik pedagogů z různých kateder a každý z nich má schůzky, v rámci kterých stanovují si vlastní cíle, plánují kroky a svůj postup. Funguje to takhle. Je to velmi diskrétní, takže nikdo neví, o čem se diskutuje (nikdo jiný kromě mentora a pedagogického pracovníka), takže to vlastně chrání identitu a jejich důstojnost, protože bezpečí je velmi důležitou součástí bytí v tomto druhu vztahu, který vyžaduje hodně důvěry. Takže je to podle mě postavené na důvěře a lidé se mohou vypořádat s mnoha různými věcmi. Mým hlavním cílem je akademický rozvoj.
MM: Ty jsi v tom procesu vlastně zahrnuta také, že?
MN: Ano, také jsem zapojena, jsem jednou z tzv. mentees a mým cílem je zlepšit svou výzkumnou identitu a hmatatelným cílem je napsat článek, excelentní výstup, na který budu moci být hrdá. Takže velmi pomalu procházíme kroky procesu akademického psaní, což byl můj cíl. Mnoho let již diskutujeme s Kenem o mnoha tématech a cítím se tím obohacena, protože si myslím, že Ken je již součástí mé identity jako člověka a také jako učitele, ale bylo to, aniž bych věděla, že to má nějaké mentorské části nebo některé aspekty mentoringu. Ale teď už to vím a dokážu to lépe reflektovat a vím, že se to musí dělat soustředěněji a musíme zúžit hranice toho, na čem pracujeme, a musíme mít nějaké specifické cíle. Takže mým cílem je rozvíjet svou výzkumnou identitu a identitu akademického pisatele a pracujeme na tom.
MM: Díky Magdě ten proces zní tak přitažlivě, myslím, že by mohla být brána nebo chápána jako obhájkyně mentoringu. Kene, řekl bys nám ostatním, kteří možná uvažují o tom, že by toho také využili, příležitost pracovat na sobě?
KE: Ne na sobě, ale na své profesní identitě.
MM: Děkuji za upřesnění.
KE: Co odlišuje mentoring od ostatního: rozhodně to není psychoterapie, není to poradenství, není to osobní růst, je to profesní růst.
MM: Dobře, pracují tedy na svém profesním růstu. Mohl byste možná promluvit více o tom, co ten vztah zahrnuje? Magda řekla, že je potřeba v rámci něho se soustředit. Co tedy lidé, kteří by z toho chtěli těžit, musí zvážit a co vlastně vztah obnáší? Jaké jsou hranice nebo hranice vztahu? Jak to funguje?
KE: Myslím, že jste mi právě dala pět různých otázek.
MM: Ano, pardon, to je proto, že jsem nadšená.
KE: Pamatuji si je ale a chci na všechny odpovědět. Nejprve mi dovolte říci, že proto je otázka, co monitoring není, tak důležitá. To je začátek stanovení hranic. Další věc, o které jsme nemluvili, je čas. Stačí jedno sezení jako mentoring? Je vyžadován rok? Je to velmi důležitý rozměr každého vztahu a určitě i vztahu mentorského. Takže na začátku, když nastavujeme a vytváříme očekávání, ptáme se, dobře, kolikrátse musíme sejít? A lidé častěji nepřicházejí s důvěrou, a to je dobře. A tak úvodní setkání může trvat jednu hodinu, tečka. Někteří říkají, dobře, popřemýšlím o tom a vrátím se, pokud někdy budu chtít. A oni se vrátí. A pak ostatní na začátku řeknou, mám tyto cíle a chci trvat tři měsíce, abych jich dosáhl, a jsem velmi organizovaný a jsem tady. Je zde tedy prostor pro individuální rozdíly. Ale otázky time managementu musí být součástí plánu.
A důležité je stanovení cíle, konkrétního cíle, co to je? Což může trvat, protože o tom přemýšlejte, většina učitelů a budoucích učitelů neví, co je mentoring. Jak by tedy mohli vědět, co je vhodný cíl než hádat a spoléhat na svou představivost? Na tom prvním sezení je vidět, co ten cíl je pro vás a jak ten vzat chceme definovat. A pokud na tom chceme stavět další sezení, je to v pořádku. Pokud ne, tak je to také v pořádku. O dva měsíce později se mi lidé vrátili s tím, že jsou připraveni dělat mentoring, protože načasování je důležité stejně tak jako množství času. Takže většinou to může být a měl by to být, aby to bylo efektivní, dlouhodobý druh procesu.
MM: Ale říkal jste, že by to mohlo být jen jedno setkání, a Magdy ale takové není…
KE: Řekl bych, že by to jedno setkání nemělo být. Jedné věci, které jsem si všiml zejména zde na TUL, je to, jak moc jsou její zaměstnanci vytíženi. Nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by řekl: Myslím, že bych toho mohl dělat víc. Spíš si říkám, co by se stalo, kdyby toho lidé dělali trochu méně? To je mnohem častější. Nevím, jestli je to českým kontextem nebo TUL nebo dobou, ve které žijeme. Jde ale o to, že jednoduchost a zjednodušování věcí je součástí utváření toho, co člověk chce. A to chce čas.
MM: Takže toto je jeden z rozdílů českého kontextu, který musíme zohlednit, nedostatek zkušeností s takovým procesem.
KE: To může být. I když ani v Americe ne každá škola má zkušenosti s mentoringem.
MM: Mohl byste nám teď, Magdo, nebo Kene, říci, jaká je budoucnost mentoringu v rámci projektu? Co bude výsledkem?
KE: Dovolte mi do toho vstoupit a říct ještě jednu věc. Dalším předpokladem mentoringu je, že je individuální. Mentoring ale může být i skupinový. Můžete mít online mentoring. Existuje mnohem více možností mentoringu než je lidí. To je důvod, proč musíme studovat dostupnou literaturu a mluvit s lidmi a vidět, co lidé skutečně potřebují, protože to poslední, co kdokoli na TUL potřebuje, je další úkol navíc.
MM: Existuje tedy více možností, které můžeme skutečně použít, chceme-li z toho udělat udržitelnou praxi, a všechny je třeba vzít v úvahu, než s tím skutečně začneme nebo něco naplánujeme.
KE: Když začínáme. Pokud to nevede k získání nových zkušeností, není to proces učení se, nemůže to fungovat.
MM: Dobře. Co tedy máte v plánu? Vím to, že Ken je tady na TUL zhruba do konce dubna.
KE: Ano, to je plán.
MM: A co tedy proběhne do té doby?
MN: Myslím, že budeme pokračovat. Pokusíme se zhodnotit proces, úspěšnost procesu, to znamená, že nás bude zajímat, jak ho vnímali jeho účastníci, jak se na proces dívají ze své perspektivy. A my se o to s vámi všemi podělíme. Bude to samozřejmě anonymní, abychom chránili, jak jsem řekla dříve, jejich identitu.
MM: Toto je jeden ze způsobů, širší využití mentoringu na TUL. Dovedete si to představit jako udržitelnou praxi? Tedy pro pedagogickou fakultu?
KE: Pouze pokud, a je to jako při zajištění úspěchu při pečení dortu, pokud máte ty správné a potřebné ingredience.
MM: A řeknete nám, co jsou ty ingredience v tomto případě?
KE: Musí o to být zájem. Takže když například uděláte průzkum zájmu na pedagogické fakultě, co na to lidé říkají? A myslím, že by bylo hloupé jít a zkoušet vytvořit program, který nikdo nechce.
MM: To ano.
KE: Proto je to, co jsme doposud zmínili důležité. Myslím si však, že kromě toho musíte mít podporu od samotného vedení. V opačném případě bude tato aktivita finančně zcela závislá na grantech. Při plánování této aktivity jsme si stanovili určitá kritéria, otázky k zodpovězení. Myslím, že jste je měli možnost vidět. Jedním z nich bylo, jak monitoring udělat udržitelným? A o otázkách administrativních potřeb včetně financování je třeba mluvit. Takže pečlivé plánování, předpokládám, je zastřešující myšlenkou. A aby to bylo zaznamenáno písemně, ne jen ústně. Nebezpečí je na každém ‚ach, to je úžasný nápad‘ a skutek utek. Je tu totiž tento syndrom, omluvte mě, jestli použiji trochu žargonu, ale nevím, jestli jste slyšeli o FOMA.
MM: Co to znamená?
KE: Strach z promeškání příležitosti (Fear of missing out). To nás může přimět odhodlat se k něčemu, ale neznamená to, že to povede ke zdárnému konci. Pečlivé plánování je potřeba, a to je důvod, proč je zaměření na studenta tak důležité, protože pokud nemáte cíl, pak pravděpodobně nebudete mít odhodlání a výdrž. A myslím, že poslední ingrediencí je úspěch, protože obvykle je každý čím dál zaneprázdněnější, dělají věci dobře a snaží se o to nejlepší, a funguje to, ale pak se zhroutí, protože o myšlence udržitelnosti se na začátku nemluvilo a nepsalo.
MM: To zní výtečně. Opravdu se těším na výsledky vaší práce a výzkumu. V plánu je článek, na který se posluchači mohou těšit. A pokud náhodou máte, chci říct, já se ptám posluchačů, jestli máte nějaké otázky nebo obavy ohledně přínosů procesu, jestli byste se do toho mohli zapojit vy sami, co to obnáší? Jak bychom mohli definovat mentoring jako udržitelnou praxi na TUL? Můžete kontaktovat Kena, Magdu, nebo mě, a my jsme tu, abychom vám odpověděli na všechny možné otázky.